Zatím, co všichni společně budeme 25.12. slavit První svátek vánoční , tak jste si někteří z Vás možná všimli, že na tento datum, připadá 110.výročí narození Milady Horákové, která byla 27.6.1950 komunisty popravena. Nebylo to světlé období naší společnosti. Proč o tom píšeme? Myslíte si, že se nehodí psát o tomto životním příběhu v předvánočním čase? Myslíme si, že v tomto čase, kdy se opět mluví o krizi, je potřebné připomínat i takováto období, kdy z krize společnosti, lacinými triky a sliby, návody jednoduchých řešení, nevzešlo nic dobrého. V novodobých dějinách to byly totalitní režimy. Nebo jsme už na to zapomněli? Tento příběh nás neustále rve na „kusy“. Je to věčný boj mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, mezi statečností a zbabělostí. Je velmi jednoduché dívat se na cizí životní příběh z povzdálí. V této optice je nám vše jasné, ale pokud jste sami součástí tohoto dění, tak už to není tak jednoznačné . Víme, že tento příběh, tato událost, je hodně krajní. Ale nepotkává nás to denně? Nepřekrucujeme fakta tak, abychom sebe ospravedlňovali? Hledáme východiska i za cenu polopravd? Nesnažíme se zmanipulovaným veřejným míněním dosáhnout ospravedlnění svých činů? Nepřimhuřujeme někdy i obě oči za cenu osobního profitu a vlivu? Jak daleko se dá zajít, co myslíte? Jistě jste před několika lety zaznamenali soudní proces s prokurátorkou JUDr. Brožovou-Polednovou, která se právě podílela na odsouzení Milady Horákové. Byla odsouzena a byla omilostněna prezidentem republiky. Ale jakékoliv vstřícné gesto se míjí účinkem, pokud není vyřčena lítost nad tím , co jsme ve jménu „blaha“ dělali, čeho jsme se ve „jménu dobra-pravdy“ dopouštěli. Při propouštění paní prokurátorka mluvila a působila jako osoba poškozená, bez pokory, bez omluvy, neschopna vidět svůj osobní „vklad v tomto procesu“. Jde o osobní nestatečnost, nepokoru před právy a životy druhých. Kde vlastní zbabělostí necháváme za sebe mluvit a činit druhé a vymlouváme se na to. Na tom byl tento proces postaven. Teď se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu, proč toto vše zmiňujeme. Pokud nedokáži popsat vlastní selhání, pak podávaná ruka je jen falešným gestem. Nemohu chtít smíření, když sám po smíření ani netoužím. A nemohu chtít ani odpuštění, pokud nedokáži sám odpustit… Jak z toho ven?Co by bylo největším činem, co myslíte…? Asi je to přiznání /s nutnou lítostí/ a na druhé straně odpuštění, které vše zahlazuje… O tom je ale přece příběh těchto dvou souvisejících svátků,Vánoc a Velikonoc, které jsou v tomto pořadí před námi…