Bylo to kdysi dávno, kdysi moc moc dávno. Byl to svět plný čar, kouzel a lží. Byl to svět, který byl stvořen pro dobrodružství. A právě v této době vznikla první podoba pohádky o jednom království, kde panoval král „Já I.“, který byl zvolen ostatními, aby se staral o jejich majetek. Zařizoval za ně důležité záležitosti tak, aby byli všichni lidé v tomto království spokojeni a v rámci možností královské pokladny to také asi dělal. Jestli měl někdy z něčeho také vlastní prospěch, dnes už nikdo neví, ale povídá se toto:
„Na trůn nastoupil s nejlepším přesvědčením, že bude všem v království pomáhat, spravedlivě panovat a rozhodovat ve prospěch ostatních s rytíři společného kruhu /vysvětlivka – něco jako naše zastupitelstvo nebo rada…/. Postupem času se ale něco stalo, co změnilo jeho postoj. Říká se, že to bylo liknavostí rytířů společného kruhu, kteří měli spolu s ním o důležitých věcech rozhodovat. Nechtělo se jim věnovat více svého volného času vykonávání úřadu a zdržovat se tak získáváním, analyzováním a přemýšlením nad informacemi a možnostmi řešení různých problémů. Zabývali se pouze osobními souboji a tím si dobývali slávy…. Posledních pár rytířů, kteří ještě něco dělat chtěli, byli vyhnáni z království. Jejich názory, myšlenky a představy byly zapovězeny. Jako by nebyly. Král začal prakticky rozhodovat úplně sám o všem, co se zde dělo. Moc prostě chutná. Aby si svou neochvějnou pozici udržel, došel až tak daleko, že si začal i jasně stanovená pravidla stavět tak, jak právě potřeboval. Co v jednom případě neplatilo, uplatnilo se pro případ druhý. O královskou pokladnu se nikdo nezajímal, takže ani nevěděl, zda v ní něco je a kam z ní groše odcházejí. Proto se při rozhodování museli vždy krále zeptat, zda na to mají. Kam až to zašlo, dnes už také nikdo neví…. Jsou dva historické prameny, z kterých pohádkáři čerpali…. Jeden říká, že vše dobře dopadlo…, ale to je spíše ta pohádka. Druhý říká, že se vše zkazilo, že v tom království nikdo nikomu nenaslouchal a neustále na sebe jednotlivé skupiny narážely a mocní si dělali co chtěli… ale to už není pohádka, to je spíše horor….. Tento příběh je ale příliš starý na to, aby si ho v dnešní době lidé pravdivě pamatovali. Archiv, ve kterém byly tyto zprávy zapsány, nechal někdo úmyslně shořet. Takže informace o tom všem se dochovaly pouze v ústní tradici. “
Proč jsme vám ale tuto pohádku nyní nabídli k přečtení? Protože se do ní dá shrnout současná situace u nás. Na nejednom zastupitelstvu Libice nad Doubravou se již ozval dotaz na starostu, kdy se ho zastupitelé dotazovali, zda obec peníze vůbec má (můžeme si to dovolit?). Aby si zastupitel pan Záruba udělal představu o stavu a toku peněžních prostředků, požádal v lednu 2012 poprvé o bankovní výpisy na úřadu městyse. Následně je chtěl získávat každý měsíc. Co ale následovalo, to vůbec neočekával. Ale teď postupně:
19.1.2012 podal žádost o poskytnutí výpisů z bankovních účtů za prosinec 2011. Protože se chtěl vyhnout složitému vyplňování žádosti a příliš formálnímu způsobu požadování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jako běžný občan, požádal jako zastupitel podle zákona o obcích. Kopie žádosti je zde.
10.2.2012 mu byla zaslána odpověď formou dopisu do vlastních rukou, že všechno co chtěl 17.1.2012 na úřadu osobně, mu bylo sděleno a že do výpisů z účtů ho nechají pouze nahlédnout (naše poznámka – asi pod dozorem). On ale žádal až 19.1. a to o jedinou věc – kopie výpisů. Ne žádné nahlédnutí. Kopie prý není možná z důvodu ochrany účetních dokladů. Kopie této odpovědi je zde.
20.2.2012 zaslal pan Záruba informaci o své nespokojenosti s vyřízením respektive nevyřízením jeho žádosti. V tomto mailu upozorňoval, že žádá kopii výpisu, nikoli nahlédnutí. Kopie odpovědi pana Záruby je zde.
Ještě tentýž den je vypracována na úřadu městyse odpověď, že veškeré požadované informace byly poskytnuty, kromě kopií výpisů z účtů. To ale byl jediný požadavek, který pan Záruba měl. Součástí výpisů jsou i čísla účtů zaměstnanců, na která se vztahuje nyní pro změnu zákon na ochranu osobních údajů a z tohoto důvodu nemohou být kopie poskytnuty. K nahlédnutí však ano (pozor na fotografickou paměť!). Kopie odpovědi zde. Když nevyšlo jedno, použijeme druhé. Hlavně neustoupit ani o krok. Zákon na ochranu osobních údajů jsme přečetli několikrát, ale nikde nebyla zmínka o tom, že nahlédnout do dokumentů s osobními údaji lze, ale pořizovat kopie nelze. No asi zvláštní výklad obdobný naší pohádce. Ale v tom to zarputilé odmítání asi nebude. Možná může být problém v platbách, které byly vyplaceny ještě před necháním schválení velkých změn v závěrečných změnách rozpočtu. Nebo v něčem jiném? Nepředpokládáme totiž, že by v obdobném případu, kdy byla v podkladech zastupitelům zaslána smlouva o poskytnutí daru, byl dán souhlas se zveřejněním osobních údajů. Část smlouvy obsahující bankovní účet občana k nahlédnutí zde. Pro případ možných sporů, jsme možná více, než bylo nutné anonymizovali. Výše daru, jak by se mohlo zdát, již v tuto chvíli tak moc pana Zárubu nezajímala, protože ji z platných tabulek odměňování znal. Tabulka odměňování zde.
V tuto chvíli mu jde totiž pouze o jediné. Nenechat překrucovat platné zákony dle potřeb jedince, jako v naší pohádce a být informován o příjmech a výdajích z obecních bankovních účtů. Nebýt závislí na poskytnutých informacích od někoho, na koho se tento zákon asi nevztahuje. A hlavně nebýt nucen k něčemu co sám nechce. Nechce si hlavně nechat diktovat, jak má co dělat. Jak mohou jednotliví zastupitelé rozhodovat bez znalosti těchto a dalších finančních informací?
15.3.2012 právě z těchto důvodů podává tuto stížnost zastupitelstvu na postup starosty ve věci odmítnutí poskytnutí informací v požadované formě. Slovo starosta je od slova starat se, nikoli diktovat. Nyní už můžeme jenom čekat na zastupitelstvo 20.4.2012, které rozhodne, zda není opravdu od slova diktovat. Nebo tuto stížnost vezme na vědomí jako již jiné v minulosti? Nejde zde o soutěž, kdo z koho, ale výsledek se určitě od nás dozvíte.