V pátek 23. prosince se národ rozloučil s Václavem Havlem. Poslední dny zaplnili novináři tisk, rozhlas i televizi, zprávami o úmrtí našeho 1. českého prezidenta. Pokud jste měli čas se těmito zprávami probírat, také Vás jistě překvapily některé reakce tzv. „obyčejných lidí“ /tak se ve své anonymitě podepisují/, kteří ve svých příspěvcích byli až neurvale necitliví k zemřelému člověku. /viz. Prohlášení mladých komunistů/. Nejde o to, stavět se na jednu či druhou stranu. Protože to byl člověk z masa a kostí, jako my všichni. Majíce dobré i špatné vlastnosti. Ale ve společnosti jsou vytvářeny různé teorie o konci totalitního režimu, že to bylo domluvené, že by stejně padl. Tato teorie by byla možná pravdivá, kdyby… ale jsou příklady, které ukazují, že se šlo i jinou, ne zrovna demokratickou cestou../KLDR, Čína…./ Ale jsme si, při těchto teoriích, jisti, že tehdejší vládnoucí garnitura nechtěla jít podobnou cestou, jako již zmiňované země? Že se jim to nevymklo z rukou právě za přispění lidí, kteří se nepodvolovali tehdejšímu režimu? A mezi ně patřil i Václav Havel. Uvažování o tom, že by to dopadlo stejně jak to dopadlo, že jsme byli jen loutkami v tomto dění, je velmi, aniž si to uvědomujeme, nebezpečné. Protože pokud takto přemýšlíme, podlamujeme tím víru lidí, že mohou svým celoživotním postojem, směřujícím k pravdě či dobru, něco změnit, a necháváme potom prostor, v našem občanském životě, lidem, kteří toto takto vidí, ale přitom jsou a nechávají se Vámi volit do řídících a rozhodujících funkcí. /protože je to pro ně velmi ekonomicky výhodné…/ Tímto se Vám říká, že Váš životní postoj, orientace ke kladným hodnotám, které nás spojují, je zbytečný-nepravdivý, a že je potřeba se rozhodovat podle výhodnosti. Že Vaše svědomí nic neznamená, protože tak jednají všichni, že je potřeba se přizpůsobit. Nebo svou lhostejností potom chabě maskujeme to, že jsme svým neaktivním přístupem umožnili těmto lidem zanést do obecního ovzduší něco lehce ztuchlého a nechceme nést odpovědnost? Nechceme a ani nemůžeme rozebírat život Václava Havla, ale chtěli bychom zmínit, co bylo pro něj charakteristické a co většině dnešních politiků, na všech úrovních, chybí. Chybí jim obecně slušnost, a pochybování o sobě , z čehož vyrůstá pak sebereflexe, která je nutná a zdravá pro fungování celé společnosti. Chtějme to po nich.
Dokonale zachycující odkaz V. Havla v části projevu prezidenta republiky při smuteční mši:
S Václavem Havlem nepochybně mnohé odchází, ale zároveň mnohé naopak – i díky důslednosti jeho celoživotních postojů –neodchází. Pokusím se proto připomenout to, co neodchází, resp. co by s Václavem Havlem odejít nemělo.
Neodchází myšlenka, že svoboda je hodnotou, které stojí za to přinášet oběti, a že za pravdu, je-li o ní člověk přesvědčen, má smysl podstoupit zápas i s osobními riziky.
Neodchází myšlenka, že svobodu je snadné ztratit, když o ni nedostatečně pečujeme a že jedině demokracie umožňuje svobodný život jednotlivce a materiální i duchovní prosperitu země.
Neodchází myšlenka, že lidská existence má svůj transcendentní přesah, s jehož vědomím musíme žít.
Neodchází myšlenka, že svoboda je univerzální princip a že berou-li ji komukoli a kdekoli, ohrožuje to i svobodu naši.
Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět.
Neodchází myšlenka, že říkat se mají i nepříjemné pravdy.
Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat.
Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami uděláme.